Nový světový řád a jeho čeští protagonisté (IV.) Římský klub po česku

V předchozích dílech jsme se zaměřili na globalistické organizace, instituce a think-tanky, které mají v náplni práce tu více, tu méně skrytou propagaci tzv. Nového světového řádu. Zajímají nás hlavně ty, které mají nějaký dosah do České republiky či které mají v České republice přímo svoji pobočku. Po obecném úvodu jsme se věnovali skupině Bilderberg a Trilaterální komisi a Čechům s těmito organizacemi spojeným (návštěvníkům jejich konferencí v případě prvním a členům organizace v případě druhém).

Dnešní díl bude patřit elitní organizaci zaměřené na environmentalismus, globalizaci a propagaci světové vlády, think-tanku s názvem Římský klub a jeho české neelitní pobočce, která u nás vystupuje pod názvem Česká asociace Římského klubu.

Římský klub vznikl v roce 1970 jako společný projekt Itala Aurelia Pecceiho, vysokého manažera firmy Fiat, a skotského vědce Alexandra Kinga, generálního ředitele OECD (pozn.red.: Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) pro vědu. Pozornost upoutal několika dosud hojně citovanými publikacemi jako „Meze růstu“ (Limits to Growth, 1972) či „První globální revoluce“ (The First Global Revolution, 1991). V nich se klub zabývá údajnými globálními tématy, jako je trvale udržitelný rozvoj či globalizace. Například první zmiňovaná analýza upozorňovala na to, že je třeba zastavit hospodářský růst a že svět stojí před vyčerpáním přírodních zdrojů, především ropy, do roku 1992.

Předpověď se evidentně nevyplnila, ale o to Římskému klubu (dále jen ŘK) asi ani nejde. Jeho úkolem je přinášet katastrofické scénáře, které lidstvo vystraší a připraví ho tak na přijetí jinak těžko stravitelných myšlenek na zavedení jedné celosvětové vlády. Celý dnešní humbuk kolem globálního oteplování má svůj původ právě na půdě ŘK a dalších spřátelených organizací.

V této souvislosti se často připomínají až neskutečně pyšné citace ze zmíněných publikací, které naznačují, že počet obyvatel na zemi je třeba radikálně snížit a bez ostychu i doporučují, jak toho dosáhnout.

„Jakkoliv rouhavě to může znít, demokracie už nestačí na řešení úkolů, které jsou před námi. Složitost a technická povaha dnešních problémů znamená, že volení zástupci leckdy nedokážou včas přijmout potřebná kompetentní rozhodnutí,“ říká se například v První globální revoluci (KING, Alexander, SCHNEIDER, Bertrand. The First Global Revolution ISBN: 0679738258; s. 70).

„Zdá se, že lidé potřebují společnou motivaci v podobě společného nepřítele, aby se dokázali spojit a spolupracovat … hledání obětních beránků je taktika stará jako lidstvo samo. Když nevíte, co s domácí politikou, odveďte pozornost k hrozbám z vnějšku. Sjednoťme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému“ (s. 71). „Při hledání nového nepřítele, který nás sjednotí, nás napadlo, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně … Skutečným nepřítelem je však lidstvo jako takov“ (s. 75).

Jiné citáty naznačují, že autoři chovají k lidskému životu jen to největší opovržení: „Země má rakovinu a tou rakovinou je lidstvo,“ píše se v knize Mankind at the Turning Point: The Second Report to The Club of Rome (autoři MESAROVIC, Mihajlo, PESTEL, Eduard; 1974; ISBN: 0-525-03945-77, s. 3).

„Musíme přestat s naší snahou léčit symptomy a přikročit k vyříznutí rakoviny. Tato operace bude vyžadovat zřejmě mnoho brutálních a bezcitných rozhodnutí“ (EHRLICH, R. Paul. The Population Bomb, Ballantine Books, 1976, ISBN: 034525337X; s. 152).

Globalisté také jako součást řešení navrhují zřízení celosvětové vlády, která by sama rozhodovala o tom, kolik se kde bude rodit dětí:

„Planetární režim by dostal zodpovědnost za rozhodování týkající se optimální velikosti jak světové, tak regionální populace. Každá země by dostala přiděleno jisté číslo v rámci svých regionálních limitů. Světová vláda by ale měla pravomoc tyto limity vynucovat“ (EHRLICH, R. Paul., HOLDREN, John. Ecoscience: population, resources, environment San Francisco : W. H. Freeman, 3, ilustrované vydání, Vydavatel W. H. Freeman, 1977, ISBN: 0716705672; s. 943).

Navenek se ale klub tváří jako nevinná organizace, která starostlivě přemýšlí (pozn. red.: čtenář si snad už všiml, že se toto uvažování děje nejen bez evangelia, ale dokonce bez Boha vůbec, na půdě čistě nitrosvětské a tedy zvrácené) o tom, jak čelit globálním výzvám současnosti: „Základní poslání Římského klubu je působit jako nezávislý, globální, neoficiální katalyzátor změn. Jeho cílem je identifikace nejdůležitějších problémů, kterým čelí lidstvo, jejich analýza v globálním kontextu, výzkum budoucích alternativních řešení a vypracování scénáře pro budoucnost,“ píše se v presentaci evropské větve Římského klubu.

Římský klub je spolkem stovky bývalých politiků, byznysmenů a dalších vlivných osobností z celého světa. Počet 100 členů je striktně dodržován a proto je členství vysoce prestižní záležitostí (pozn. red.: prestižní ovšem pouze pro tak smýšlející) – do klubu se tak dostane skutečně jen hrstka „vyvolených“. Z Čechů je členem pouze občan Václav Havel, na další členská místa už Česká republika nemá nárok.

„Docela by mne zajímalo, jak se slučuje, aby bojovník za demokracii byl členem sdružení, které demokracii odsuzuje jako přežité zřízení,“ poznamenává k tomu klimaskeptik Vítězslav Kremlík. Mne by zase zajímalo, jak může (a čím) podobná organizace usilující o redukci lidí na zemi a považující lidstvo za rakovinu a vřed oslovit člověka, který se vydává za humanistu a obhájce lidských práv.

Mezi členy Římského klubu najdeme kromě Havla například vysokého funkcionáře OSN Maurice Stronga, bývalého sovětského vůdce Michaila Gorbačova, bývalého amerického vicepresidenta Al Gora či majitele CNN Teda Turnera. Členem je i bývalý generální tajemník NATO Javier Solana, bývalý tajemník OSN Kofi Annan, bývalý president USA Bill Clinton, zakladatel Microsoftu Bill Gates, finančník a filantrop (pozn. red.: to ovšem znamená „lidumil“) George Soros, bývalý britský premiér Tony Blair, šedá eminence americké zahraniční politiky a bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger, belgický princ Filip, majitelka Dutch Shell a nizozemská královna Beatrix či bývalí předsedové Evropské komise Romano Prodi a Jacques Delors.

Právě proto, že je organizace velmi skoupá na přijímání nových členů, řeší to zájemci o členství z řad jednotlivých států zakládáním poboček v daných zemích. Může se tak stát ale jen v zemi, za níž už někdo v celosvětovém Římském klubu zasedá. Tak inicioval například Václav Havel na počátku 90. let vznik československé, později české pobočky, která měla několik desítek členů. U jejího zrodu stáli i další politici tehdejší éry jako Miloš Zeman či Fedor Gál.

Jednotlivé národní „podkluby“ mohou sousloví ´Římský klub´ ve svém názvu obsahovat jen částečně. Název Římský klub je striktně používán pouze v souvislosti s mezinárodní organizací, národní pobočky si většinou říkají „asociace Římského klubu“. Mají také své vlastní logo, které se liší země od země. Pobočky bývají na „ústředí“ do jisté míry nezávislé, klub jim poskytuje jen jakousi licenci, ale jinak si drží odstup.

Historie Římského klubu

Na tomto místě jsem se chtěl původně věnovat vzniku, počátkům a hlavním thesím mezinárodního Římského klubu, nedávno to ale za mne vynikajícím a nepřekonatelným způsobem učinil historik a zmíněný klimaskeptik Vítězslav Kremlík.

Pokusit se sepsat cokoli jiného by bylo jen nošením dříví do lesa, proto zde přímo odkazuji na jeho precisní článek „Římský klub a světová socialistická revoluce“.

V něm Kremlík naznačuje zajímavé historické souvislosti, když například zakladatele klubu Pecceiho představuje jako člověka s vazbami na Sovětský svaz, jehož představy o vzniku jediné celosvětové vlády v rámci OSN svého času zaujaly sovětské politbyro. Římský klub se tak měl stát zástěrkou, jak podobné představy konsultované se Sověty (a odpovídající sovětským představám o řízení světa) „prodat“ nic netušící západní veřejnosti právě pod rouškou tzv. vědeckých analýz.

Spolupráce Římského klubu a bývalého SSSR pokračuje i nadále, kdy například poslední vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov je i dnes členem prestižního spolku a například v letech 1994 – 2000 spolu s šedou eminencí OSN Mauricem Strongem pracoval na tzv. Chartě Země, programovém dokumentu Římského klubu.

Ve svém textu se tedy zaměřím spíše na vznik a současné aktivity České asociace Římského klubu (dále jen ČAŘK).

Vznik českého ŘK

Československá asociace Římského klubu oficiálně vznikla hned 15. července 1991 z popudu expresidenta Václava Havla, který je také čestným presidentem ČAŘK.

Havel, jak bylo už zmíněno, je zároveň čestným členem Římského klubu, jak je na webových stránkách Římského klubu uvedeno. Zajímavé ale je, že na svých osobních stránkách se Havel – třebaže zde vyjmenovává členství v celkem 35 organizacích či spolcích – o členství v Římském klubu nezmiňuje. Možná ví, proč.

Celkem dvakrát jsem se pokoušel od expresidenta Havla získat vyjádření k tomu, co jej k členství v této organizaci vedlo, ale neúspěšně. Havlova kancelář nereagovala ani na jeden z dotazů, který jsem jí v této věci písemně zaslal.

Havel si ale musí být klíčových myšlenek Římského klubu vědom a evidentně jim i věří a souhlasí s nimi, protože na toto téma několikrát promluvil ve svých veřejných vystoupeních.

Například v novoročním projevu z 1. ledna 2000 řekl: „Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes – ať chceme či nechceme – nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná. Některé odhady říkají, že koncem nadcházejícího století může být na Zemi až čtyřicet miliard lidí a že takové množství může vážně ohrožovat samu existenci života na naší planetě. Už teď jsou stále rychleji ničeny různé neobnovitelné zdroje, ať paliv či surovin, vymírají živočišné druhy a člověk se dokonce vědomě připravuje i o látku pro život tak důležitou, jako je kyslík.“

Jedním ze zakladatelů ČAŘK, kterého vzpomínají i současní činovníci, je sociolog, bývalý slovenský politik a předseda VPN Fedor Gál.

„Jak se rodila česká asociace ŘK fakt nevím,“ vzpomíná dnes. „Pamatuji si však docela dobře, jak se rodila československá verse aktivit ŘK. Doputovala k nám v podobě zpráv ŘK začátkem 80. let (Světová dynamika, Limity růstu), především v podobě metodologie počítačové simulace chování složitých systémů. První aplikace se rodily na půdě Sportpropagu, kde oddělení komplexního prognostického modelování vedl Miloš Zeman a mezi jehož externí spolupracovníky – a kritiky – patřil také Václav Klaus,“ dodal Gál.

ČTK referovala o vzniku tehdy ještě společné československé asociace následovně:

Římský klub v Praze (ČTK): Československá asociace Římského klubu, kterou tvoří tři desítky osobností vědy, kultury a veřejného života z České a Slovenské republiky, byla včera ustavena v Praze. Čestným předsedou se stal V. Havel, předsedou prof. V. Komárek, vědeckým sekretářem Ing. J. Nekola, místopředsedy rektor University Karlovy prof. R. Palouš,  děkan matematicko-fysikální fakulty University Komenského prof. B. Riečan a prognostik Ing. Zeman. Hlavním bodem jednání byla diskuse k referátu Paradoxy předvídání budoucnosti, který přednesl doc. M. Patrusek, děkan University (Fakulty?) sociálních věd University Karlovy. Římský klub sdružuje přední světové vědce a odborníky. Zabývá se studiem rozhodujících globálních otázek sociálně-ekonomického života naší planety (Pramen: Lidová demokracie, Brno, 23. 2. 1991).

Česká asociace ŘK pak vznikla po rozdělení federace 14. dubna 1993. Téhož roku vznikla i slovenská asociace Římského klubu, která měla k roku 2008 až 129 členů (prezident: Prof. Beloslav Riečan, tajemník Prof. Karol Nemoga, členové výboru Juraj Alner, Roman Berger, Mikulaš Huba, Anton Klas, Ivan Klinec, Branislav Liška, Karol Nemoga, Beloslav Riečan, Tatiana Štefanovičova).

Česká a slovenská asociace, jak o sobě prohlašují v mezinárodním sborníku, vzájemně dodnes úzce spolupracují.

Ve svých počátcích byla česká pobočka více aktivní a čítala několik desítek členů, dnes je její sláva spíše za zenitem a klub spíše skomírá, jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit při návštěvě výročního setkání (viz níže).

Podle výroční zprávy z roku 2005 měl klub 58 členů, o dva roky později už jen 45 členů (výroční zpráva za rok 2007).

Dnes má členů kolem třiceti, z nich aktivních je pouze zhruba desítka. Při komunikaci se současným presidentem klubu, ve snaze zjistit něco více o aktivitách spolku, jsem byl vyzván, abych se v případě zájmu zúčastnil výroční schůze dne 15. března. Členové českého Římského klubu se zde prý jednou za rok scházejí, aby shrnuli své roční působení.

„Nebude nás tam moc, odhaduji tak kolem 10 lidí, ale to odráží současný stav české pobočky a do jisté míry i ŘK obecně,“ odpověděl Pavel Nováček.

Na výročním setkání bylo nakonec přítomno dokonce jen pět členů, kteří si stěžovali na to, že aktivity nejsou pro mladé lidi přitažlivé a mladou generaci se tak nedaří pro myšlenky ŘK získat.

„Aktivity jsou v současnosti dost omezené,“ přiznává sám Nováček. „Kolega Michal Paulus (tajemník) s několika dalšími pořádá v Praze na UK semestrální kurs ´Budoucnost demokracie´, který je, myslím, otevřen i případným zájemcům mimo UK. Já jsem měl v minulém roce na starosti konferenci ´Learning from the Futures´, která se uskutečnila na počátku září v Olomouci, nyní připravuji publikaci, která snad vyjde do tří měsíců,“ odpověděl předseda pobočky Pavel Nováček, který působí v Olomouci a do Prahy jen dojíždí.

Současné vedení ČAŘK

Nováček vede pobočku už druhé období, i když by měly být funkce rotující. Ale vše závisí na počtu lidí ochotných funkci převzít – těch mnoho není. Proto se nový předseda bude volit až za rok.

Protože pobočka nemá vlastní webové stránky, je velice těžké cokoli zjistit o jejích aktivitách. Do jisté míry o nich vypovídá právě i fakt, že klub nemá vlastní web, třebaže ve výroční zprávě za rok 2005 se píše, že vznik webových stránek bude jednou z hlavních priorit pro rok 2006. Jak je vidět, členové klubu mají v plnění svých cílů zpoždění. Což je ale vlastně – pro nás, kritiky globalistů – dobře.

Informace o současném vedení tak lze získat jedině na stránkách rakouského Římského klubu, respektive tzv. Evropského podpůrného centra ŘK, které funguje ve Vídni a provozuje poměrně aktualizované stránky pro celou evropskou odnož klubu a vykonává zároveň jakési servisní služby pro jednotlivé evropské pobočky. Rakouský klub se může pochlubit vysokou účastí na přednáškách a protože získává peníze z grantů EU, je také ve svých aktivitách plodnější.

V současné době patří do evropské skupiny Římského klubu 20 ze 30 národních asociací. Jednou za čas se konají v různých evropských metropolích společné konference – například ve Vídni (2000 a 2003), v Tallinnu (2005) a v Benátkách (2006).

Rakouská pobočka vznikla roku 1987, bulharská 1992, chorvatská 1995, estonská 1991, finská 1984, gruzínská 1991, německá 1978, řecká 2008, maďarská 2001, nizozemská 1972, polská 1987, rumunská 1992, ruská 1989, slovinská 2000, španělská 1976, turecká 2004 a ukrajinská 2005. V roce 2001 si vlastní pobočku založili přímo v Bruselu.

Evropské podpůrné centrum ŘK v Rakousku na svých webových stránkách uvádí, že od 4. března 2008, kdy bylo zvoleno nové vedení, se český tým skládá z následujících činovníků:

President: Pavel Nováček, výbor: Jarmila Doubravová, Jiří Drahoš, Jaroslav Kalous (president v roce 2005), Ivan Klíma, Pavel Nováček; sekretář: Michal Paulus.

Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc.(* 14. února 1961 Velké Meziříčí) je vysokoškolský pedagog a ekolog. Žije v Olomouci a přednáší na Universitě Palackého v Olomouci, Karlově universitě v Praze a Masarykově universitě v Brně.

Je vedoucím katedry rozvojových studií na Palackého universitě v Olomouci. Vyučuje předměty Udržitelný rozvoj, Globální problémy životního prostředí, je členem prestižního Project Millenium při OSN. Rád se také pochlubí autorstvím článku „Živá planeta aneb sto omylů Václava Klause“.

Je jedním ze zakladatelů Strany pro otevřenou společnost (SOS), jejímž byl od založení v roce 1998 do 2006 předsedou. Kromě funkce v české asociaci Římského klubu je také členem Mezinárodní futurologické organizace a členem Společnosti pro udržitelný život (STUŽ). V roce 2002 neúspěšně kandidoval do senátu na Olomoucku a v roce 2004 do Evropského parlamentu. Ve volbách 2010 neúspěšně kandidoval do senátu za obvod č. 61 – Olomouc jako nestraník za KDU-ČSL, když se ziskem 9,03 % hlasů obsadil 5. místo.

Je autorem několika publikací týkajících se udržitelného rozvoje a globální vlády (Third Transition. Towards Sustainable Development and Global Governance, Palacky University Press. Olomouc 2001; The World Perceived by the Heart of Europe (s Mikolášem Hubou), Palacky University Press, Olomouc 200?; Křižovatky budoucnosti. Směřování k udržitelnému rozvoji a globálnímu řízení, GplusG, Praha 1999; Ohrožená planeta, (s Mikolášem Hubou), Vydavatelství University Palackého, Olomouc 1994).

Prof. PhDr. Jarmila Doubravová, CSc.vystudovala estetiku a muzikologii na Universitě Karlově, pracovala v několika ústavech ČSAV, pak AV ČR. Po roce 1990 se začala věnovat pedagogice a to na universitách v Praze, Pardubicích a Plzni, kde vede estetické oddělení. Od 70. let se věnuje sémiotice a to publikačně, organizačně, edičně, jako vedoucí výzkumných skupin a jako přednášející.

Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c.(nar. 1949 v Českém Těšíně) je současným předsedou Akademie věd České republiky. V roce 1972 ukončil studium fysikální chemie na VŠCHT Praha. Poté absolvoval studijní pobyt v Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV (nyní Ústav chemických procesů AV ČR), kde získal v roce 1977 titul kandidáta věd. Od roku 1977 působí v tomto ústavu postupně jako vědecký pracovník, vedoucí vědecký pracovník, zástupce ředitele (1992 – 1995) a ředitel (1996 – 2003). V roce 1994 byl habilitován pro obor chemické inženýrství na VŠCHT Praha, ve stejném oboru zde v roce 1999 obhájil doktorát věd a v roce 2003 byl jmenován profesorem. V roce 2006 obdržel čestný doktorát Slovenské technické university v Bratislavě. V letech 1985 – 1986 pracoval v rámci stipendia nadace A. V. Humboldta na Universitě Hannover, SRN; působí rovněž jako hostující profesor na Univeraitě Sao Paulo, Brazílie. Hlavním předmětem jeho odborného zájmu jsou vícefázové chemické reaktory. Publikoval přes 60 původních prací v impaktovaných mezinárodních časopisech, je spoluautorem 4 zahraničních a 10 čs. patentů. Podle SCI je na jeho práce přes 700 citačních ohlasů. V roce 1977 získal cenu ČSAV. Je členem Inženýrské akademie ČR, předsedou České společnosti chemického inženýrství, předsedou správní rady VŠCHT Praha a členem představenstva Svazu chemického průmyslu.

Doc. Jaroslav Kalous, Ph. D. byl prezidentem ČAŘK v roce 2005. Vystudoval Matematicko-fysikální fakultu UK, v roce 1996 habilitoval na Pedagogické fakultě UK v oboru pedagogika. Má za sebou 30 let praxe v různých oblastech; pracoval ve výzkumu (Československý ústav práce a sociálních věcí, Československá akademie věd, Universita Karlova) i ve veřejné správě na národní (poradce ministra školství) i mezinárodní úrovni (Zástupce ředitele pro vzdělávání, kulturu a sport Rady Evropy). Jako expert pracoval pro různé mezinárodní organizace (Světová banka, OECD, Evropská komise, Evropská vzdělávací nadace aj.). V rámci projektů podporujících demokracii působil v mnoha zemích (Indie, Malajsie, Argentina, Estonsko, Bosna a Hercegovina, Ruská federace, Nikaragua, USA). Má na svém kontě asi 100 publikací, v poslední době např. Globální problémy a sociální kapitál, Co víme o budoucnosti?, Důvěra v české společnosti, Česká republika na cestě ke společnosti vědění?, The Changing Face of Civic Education in the Czech Republic, Kultivace vědění v klíčový faktor produkce apod. Pracuje jako výzkumný pracovník v CESES. Vyučuje vzdělávací politiku, je autorem Teorie vzdělávací politiky. Mezi jeho současné zájmy patří především společnost vědění, lidský a sociální kapitál, metodologická a globální problematika.

Ivan Klíma, spisovatel. Jako dítě prožil tři a půl roku v koncentračním táboře Terezín (od prosince 1941). Po válce vystudoval reálné gymnasium v Praze. Začal studovat na Vysoké škole politických a hospodářských věd, po jednom semestru však 1952 přestoupil na FF UK. Studia češtiny a literární vědy ukončil 1956 diplomovou prací o  Karlu Čapkovi. V témže roce se stal redaktorem časopisu Květy, 1957 získal roční stipendium Literárního fondu, od 1959 byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel (spoluredigoval zde edici  Život kolem nás). 1963 – 1969 působil jako zástupce šéfredaktora Literárních novin, později  Literárních listů a  Listů  (vždy až do jejich zákazu) a byl členem Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů. Od podzimu 1969 přednášel šest měsíců jako hostující profesor na michiganské universitě v Ann Arbor (USA). Během 70. a 80. let krátkodobě pracoval v různých zaměstnáních (sanitář, posílkář, zeměměřičský figurant), většinou však byl spisovatelem z povolání. V prosinci 1989 byl jedním ze zakladatelů  Obce spisovatelů, v letech 1990 – 1993 byl předsedou českého centra PEN-klubu.

Je členem Ambassador klubu, spoluzakládajícím členem Rady pro mezinárodní vztahy, místopředsedou českého PEN-klubu a členem ediční rady Lidových novin, kde jeho syn Michal pracuje jako ředitel.

Dalšími členy jsou nebo v minulosti byli například vedoucí pracoviště CESES Martin Potůček (člen výboru 2005), politolog Petr Just (od roku 2005), sociální ekologIvan Rynda (1992 – 2008 Moldanův zástupce na Centru pro otázky životního prostředí), Zuzana Drhová (tajemnice 2005), významný český fysik a vedoucí vědecký pracovník Fysikálního ústavu AV ČR Jiří Niederle, filosof, překladatel, vysokoškolský pedagog a bývalý politik a kandidát na presidenta Jan Sokol, profesor fysiky pevných látek na Přírodovědecké fakultě MU Eduard Schmidt, sociolog a v letech 1992 – 1993 ředitel Sorosovy Central European University v Praze Jiří Musil. V letech 1994 – 2006 byl členem (od roku 1995 pak členem předsednictva) psychiatr Cyril Höschl. Do roku 2000 byl členem sociolog a děkan Fakulty sociálních věd UK, později prorektor UK Miloslav Petrusek, místopředsedou byl svého času i první rektor ČVUT v Praze zvolený po roce 1989 Stanislav Hanzl. Od počátku byl členem děkan matematicko-fysikální fakulty University Komenského Beloslav Riečan (dnes členem slovenské asociace), místopředsednickou funkci kdysi vykonával i rektor University Karlovy Radim Palouš. Členem dozorčí rady ČAŘK jsou dnes Marta Nachtmannová, Roman Řeřicha (2008), byl jím i zesnulý ombudsman Otakar Motejl. Jeden z prvních členů a spoluzakladatelů Fedor Gál také vzpomíná na politiky Miloše Zemana a Josefa Zielenice či ekonoma Valtra Komárka (první předseda československé asociace).

Aktivity českého Římského klubu

ČAŘK organizuje několikrát do roka přednášky či besedy s domácími i zahraničními hosty, zpravidla je ale nepořádá sama, ale ve spolupráci s dalšími podobnými organizacemi.

Při bližším zkoumání zjistíme, že aktivity probíhají v koordinací s centrem CESES (Centrum pro sociální a akademické strategie při UK), které ostatně poskytuje ČAŘK prostory a adresu. Jak výroční zpráva CESES, tak výroční zpráva ČAŘK se vykazují stejnými akcemi, přičemž hlavním pořadatelem vždy bývá CESES a ČAŘK je uvedena pouze jako spolupořadatel. Jindy se na přednášce podílí Rada pro mezinárodní vztahy či Společnost pro trvale udržitelný rozvoj.

V roce 2005 tak například ČAŘK a CESES spolu s Radou pro mezinárodní vztahy pořádaly společnou přednášku (20. prosince) s představitelem iniciativy Globálního Marshallova plánu z Německa Franz Josefem Radermacherem (zároveň člen mezinárodního Římského klubu) – iniciátory Globálního Marshallova plánu jsou totiž Římský klub, Evropské ekosociální fórum, Nadace pro globální úmluvu a Budapešťský klub.

V roce 2007 to byla přednáška zakladatele soudobých studií korporativismu prof. Philippe S. Schmittera z European University Institute ve Florencii, politologa prof. A. M. Migraňjana z ruské Akademie politických věd či amerického finančníka a filantropa, jinak též velkého globalisty a elitáře George Sorose.

Právě setkání se Sorosem (duben 2007) k připravovanému českému vydaní jeho knihy („Věk omylnosti – důsledky války s terorem“) organizoval CESES a ČAŘK společně s Evropským literárním klubem (ELK), sorosovskou organizací Open Society Fund či sdružením MUTUA (Sdružení pro kultivaci veřejného prostoru). Záštitu nad akcí převzal místopředseda PSP ČR za ČSSD Lubomír Zaorálek.

V roce 2008 pořádala asociace panelovou diskusi s názvem ´Sametová revoluce – byli jsme naivní?´, které se účastnili Josef Jařab, Ivan Gabal, Fedor Gál, Mikuláš Huba či Jan Urban.

V roce 2009 spolupracuje na pořádání vědecké rozpravy ’Koncipování budoucnosti v Evropě ’09‘,  jejímž organizátorem je Občanská futurologická společnost a spoluorganizátorem CESES, VŠE (NF a SMSJM) a evropské podpůrné centrum Římského klubu.

V září 2010 v Olomouci spolupořádala ČAŘK přednášku ’Udržitelný rozvoj – stav a perspektivy v roce 2010‘ (spolu s Universitou Palackého v Olomouci, českou a slovenskou Společností pro trvale udržitelný rozvoj a geografickým ústavem SAV).

Dovětek: V jámě lvové aneb Návštěvníkem na výroční schůzi

Jak už jsem se výše zmínil, při pátrání po vzniku i současných aktivitách Římského klubu v České republice jsem byl současným presidentem české asociace Pavlem Nováčkem pozván na výroční setkání. Z něho prý získám jasnější představu o tom, jak klub funguje a čím se zabývá.

Nabídku jsem přijal a 15. března přišel do Celetné ulice na Fakultu sociálních věd UK do zasedací místnosti centra CESES.

V učebně bylo skoro liduprázdno, vedle Nováčka a Pauluse byl přítomen ještě předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš. Později dorazil i Martin Potůček, vedoucí pracoviště CESES, který navrhl, abychom se pro nízkou účast přesunuli do příjemnějšího a komornějšího prostředí jeho osobní kanceláře.

Nad sklenkou novozélandského vína tam skupinka, kterou později doplnil ještě se zpožděním se dostavivší Jaroslav Kalous, rozebírala aktivity v uplynulém roce a výhledy na rok příští. Nováček představil svou novou knihu, na které dlouhou dobu pracoval, z aktivit klubu jmenoval uspořádání konference ’Learning from the Futures‘, Paulus zase představil svůj semestrální kurs ’Budoucnost demokracie‘.

Poslouchal jsem se zájmem a přemýšlel, proč si mne propagátoři globalistických myšlenek připustili natolik k tělu, že si přede mnou v kanceláři povídají i o tom, kolik má ČAŘK peněz na účtu. Předstírají to, nebo si snad myslí, že jsem pokrokový novinář či snad dokonce zájemce o členství? O tom pochybuji – když jsem se ozval Nováčkovi, uvedl jsem své jméno. Určitě musí on nebo někdo z jeho kolegů vědět, že já zrovna podobným myšlenkám neholduji. Čekám proto, kdy přijde řeč na důvod mé návštěvy.

Oči mi mezitím sklouzávají po šanonech v Potůčkově kanceláři. Globální vládnutí, Trvale udržitelný rozvoj, čtu na nich ...

Setkání trvá asi deset minut a členové jsou s výroční schůzí hotovi. Zbývá prý už jen poslední bod.

Možná jste už zareagovali, obrací se Potůček s významným pohledem na své kolegy, že jsme se ocitli na seznamu. Seznamu jakéhosi pana Bartoše.

Všichni předstírají údiv, jeden nevěřícně kroutí hlavou, druhý se ptá, kdo že ten Bartoš je, že žádného nezná. Hrají přede mnou vtipné divadlo. Posléze Potůček ukáže prstem – ano, to je ten pán, co je tu s námi. Je mi jasné, že přijde grilování.

Potůček vstane z křesla a jde ke svému počítači, kde má otevřené stránky mého blogu a předčítá ostatním úryvek z mého textu, za nímž následuje aktualizovaný seznam pravdoláskařů, kam jsem všechny přítomné pány s ohledem na jejich posice ve vedení ČAŘK zařadil.

Pět párů očí mne teď tázavě pozoruje a čeká, co na to řeknu. Už přestali hrát divadlo a chtějí si poslechnout, proč jsem to udělal. Nechce se mi nic příliš dopodrobna vysvětlovat, pohnutky jsem popsal v několika textech, takže pouze shrnuji, co jsem napsal. Rozpoutává se debata, ve které mi ostatní oponují – přiznávají mi sice právo na svobodu projevu, ale že jsem je zahrnul na seznam, se jim nelíbí, připomíná jim to prý seznamy Židů.

Řeč se stáčí na Havla. Víte, proč Ladislav Hejdánek napsal knihu ’Havel je uhlík?‘ ptá se mne Kalous. Kroutím hlavou na znamení nesouhlasu. Havel prý je jako chemický prvek uhlík, který k sobě přitahuje prvky další a dává tak vzniknout mnoha druhům užitečných sloučenin. Má to být ilustrace toho, že Havel myšlenkově obohacuje a oplodňuje další, inspiruje. Namítám, že z uhlíku vznikají i sloučeniny, které zrovna zde sedící pánové moc rádi nemají – například CO2. Stejně tak i já uznávám, že Havel mohl přinést něco dobrého, ale vesměs sleduji aktivity, které vázáním na jeho osobnost vznikají, či názory a ideje, které šíří, s obavami.

Pánové mi velmi resolutně dali najevo, že se jim můj seznam pravdoláskařů zajídá, setkání ale zůstalo až do konce korektní a na závěr se loučíme podáním ruky. Dokonce prý ve skutečnosti nevypadám tak blbě, jako na fotografiích z mého blogu, tvrdí. Všichni předstírají, že už musí jít, a tak musím i já, i když mám ještě řadu nezodpovězených otázek, kvůli kterým jsem přišel.

Když odcházím nepříjemným prostředím FF, které spíše než věhlasnou universitu připomíná levicový pelech (se všemi těmi studenty s dredy a v etno oblečení), přemýšlím, zda si po mém odchodu udělali ještě jednu výroční schůzi. Přemýšlím, do jaké míry věřit tomu, co jsem dnes slyšel – nářkům, že je jich málo a že nikdo z mladé generace o jejich myšlenky nemá zájem, že doba největší slávy ČAŘK je už pryč.

Chtěli, abych si to myslel (abych si myslel, že nejsou nijak aktivní), nebo je to skutečně pravda? Je-li to pravda, pak je to určitě dobrá zpráva – česká asociace Římského klubu je organizačně spíše impotentní.

Dobrá zpráva je to ale jen částečně – je to jen jedna z mnoha desítek součástek dobře promazaného globalistického stroje, který jinak v českém kulturním, mediálním, politickém a akademickém prostředí drtivě válcuje zbytky zdravého rozumu a tradičních hodnot.

O těch dalších si povíme zase v dalším díle.

ROZHOVOR S FEDOREM GÁLEM, jedním ze zakladatelů ČAŘK:

Jak česká asociace ŘK vznikla, kdy přesně a co Vás k jejímu založení vedlo? S kým jste ji zakládal?

Jak se rodila česká asociace ŘK fakt nevím. Pamatuji si však docela dobře, jak se rodila československá verse aktivit ŘK. Doputovala k nám v podobě zpráv ŘK začátkem 80. let (Světová dynamika, Limity růstu), především v podobě metodologie počítačové simulace chování složitých systémů. První aplikace se rodily na půdě Sportpropagu, kde oddělení komplexního prognostického modelování vedl Miloš Zeman a mezi jehož externí spolupracovníky – a kritiky – patřil také Václav Klaus.

Kdo všechno se v začátcích této iniciativy angažoval a proč myslíte, že dnes už pobočka spíše skomírá?

Počátky spojuji spíše s protagonisty československé prognostiky. Dva z nich jsem už vzpomenul. Z dalších bych připomněl Zielence, Komárka, Potůčka, Burgeta, Fajfra a další. Ze Slovenska jsem do Prahy dojížděl docela dlouho sám. Mám pocit, že česká pobočka ŘK vznikala především díky Františku Petráškovi. Skomírání této iniciativě, skomírá-li, připisuji absenci lidí, kteří by se systematicky věnovali tomuto oboru a, samozřejmě, také absenci zájmu o dlouhodobé prognózy. Bude to tím, že hasíme spíše aktuální požáry, než ty anticipované.

Jaký je vztah české asociace k celosvětovému ŘK?

Nemám tušení. Pokud jsem ovšem měl možnost před léty sledovat dění, tak lidé jako Pavel Nováček (Universita Olomouc) a Ivan Klinec (Akademie Bratislava) byli docela aktivní.

Co Vás osobně na myšlenkách ŘK zaujalo?

Byly to první globální prognózy a měly značný popularizační a mobilizační efekt.

Jaké aktivity tehdy česká pobočka dělala, jak často se scházela, na co nejvíce vzpomínáte (co se podařilo)?

Nevím. Vím však, že zrod české pobočky ŘK souvisel se změnou politických poměrů. Práce ŘK byly za komunismu tabu.

Dokdy jste se v pobočce angažoval Vy sám? Kolik je dnes členů a jste Vy sám ještě člen, nebo už ne?

Nedávno mi došlo poštou od Františka Petráška poštou ocenění za příspěvek k činnosti. Nicméně, už hodně let jsem mimo akademickou půdu a toto ocenění beru spíše jako hold časů dávno – pro mne – minulým. To, samozřejmě, neznamená, že se k své prognostické minulosti nehlásím. Naopak.

Pokouším se sám sobě vysvětlit temno, které mám v souvislosti s českou pobočkou ŘK v hlavě. Připisuji ho tomu, že vznikla v časech, kdy jsem byl, začátkem 90. let, plně angažován v politice a všemu ostatnímu jsem se věnoval buď okrajově, anebo vůbec ne. Mezi zakládajícími členy ŘK jsem se pravděpodobně objevil pro své předchozí aktivity na půdě prognostiky. Ta byla až do druhé poloviny 80. let jakýmsi vědeckým undergroundem. Až zřízení prognostických ústavů v Praze a v Bratislavě jí otevřelo dveře na oficiální akademickou půdu.

Faktem ale zůstává, že iniciační vliv měly první zprávy ŘK a to hlavně díky metodologickým pracem J. W. Forrestera (první zpráva) a Meadowsových (druhá zpráva). Lidé, kteří se před listopadem pohybovali na půdě prognostiky, korporativně, po listopadu 89 nastoupili do politiky a prognostika na dlouhá léta přišla o svůj intelektuální potenciál. Mnozí z nich. Mezi nimi i já, se už pak k prognostice nevrátili, anebo vraceli jenom episodicky.

Samotný ŘK naplnil svou roli za života svého zakladatele Aurelia Pecceie. Co se dělo pak, fakt nevím. Lidé, jako já, v nových a hektických, společenských poměrech, utráceli svou energii na řešení aktuálních problémů. Předvídat dlouhodobě v poměrech, kdy byl nejasný zítřejšek, se jevilo jako nesmysl. Každopádně jde o zajímavou episodu, jejíž jsem svým způsobem pamětník. Jsem ovšem pamětník situace „velikého třesku“, ne už normálního vývoje, který následoval. Já sám považuji svou prognostickou minulost za podnětnou, nicméně dávnou, minulost.

Co jako spíše pravicově orientovaná osobnost říkáte na to, že se zakladatelé Římského klubu shlíželi v Sovětském svazu a šlo ve skutečnosti o silně levicové myslitele?

V čase, kdy myšlenky ŘK pronikaly k nám (70. a 80. léta), bylo vše, co nebylo komunistické, vnímáno jako inspirativní. I sám koncept dialogu Východ – Západ, jak ho nabízel ŘK, byla idea velice atraktivní. Navíc, první zprávy ŘK byly metodologicky přitažlivé. Simulovat prostřednictvím modelů, bez apriorních ideologických vstupů, to byla fakt novinka. Nicméně, nakonec byla všechna pracoviště, která se o to pokoušela (včetně Zemanova Sportpropagu) rozmetána. Sám jsem to zažil třikrát (Sportpropag, Výzkumný ústav práce a Výzkumný ústav životní úrovně). S odstupem mnoha let se nabízí různé ex post spekulace, včetně konspiračních teorií. Citace, které uvádíte, k tomu přímo vybízejí. Za sebe však mohu jenom zopakovat: pro společenské vědce, kteří žili a pracovali v uzavřených komunistických společnostech to byla šance nakouknout za železnou oponu – věcně i metodologicky. Jakmile překážky zmizely, zmizela také fascinace ŘK.

Souhlasíte, že tento druh myšlení (environmentalismus apod.) přitahuje spíše levicové osobnosti? Jak jste se mezi nimi ocitnul? Když mi lidé z české asociace ŘK říkali, že to není pravda, že mezi nimi byli i pravičáci, chtěl jsem vědět, koho mají na mysli. A oni dlouho přemýšleli a pak jmenovali vás. Z toho usuzuji, že jste tam byl spíše výjimkou.

Ano, levicové intelektuály (a politiky) přitahuje vize „nápravy světa“. Věří spíše státům a institucím, než svobodným jednotlivcům, spíše regulacím, než spontaneitě, spíše vzdáleným horizontům, než aktuálnímu dění. Nicméně, když máme spravedlivě mluvit o společenských vědách před listopadem 89, tak mezi nepřáteli režimu byla spousta lidí, kteří jednoduše viděli situaci jinak, než komunistická nomenklatura. Tak se na jedné lodi mohli octnout například Zeman a Klaus a tak dále.

Jak vnímáte některé citáty ze známých publikací ŘK, které mluví o tom, že je třeba za účelem snížení populace přijít se smyšlenými hrozbami a katastrofickými scénáři, nahradit demokracii nějakým novým zřízením a podobně? To jsou přece skandální výroky ...

Pokud jde o citace, které vzpomínáte, máme zcela jistě stejný názor. Současně je však zapotřebí alespoň nahlédnout do souboru textů, kterým se říká Zprávy ŘK. Mezi autory se najdou také výjimečné osobnosti i zajímavé myšlenky. Hodit vše do jednoho pytle a spláchnout to by nebylo správné.

Dovětek (poté, co rozhovor vyšel):
Dobrý den Adame,
Píšu kvůli vnitrnímu pokoji. Ivan Klinec z Bratislavy mi poslal odkaz na náš společný rozhovor. Nechci se vymlouvat na věk, paměť a podobně. Nicméně v rozhovoru si pletu dějiny československé prognostiky (kde má Sportpropag jistě významné místo), vznik Futurologické společnosti v Čechách a na Slovensku (kde jsem získal ono ocenění od Františka Petráška) a ŘK (kam jsem fakt nedosáhl ani na čestnou funkcí). Omlouvám se.
Srdečně.
Fedor Gál

(v příštím díle: Rada pro mezinárodní vztahy)

psáno pro Verum et Bonum

http://verumetbonum.webnode.cz