Rasová hygiena - Eugenika
ŘETÍ ŘÍŠI – ZLOČIN NA ZÁKLADĚ ZÁKONA
JAROMÍR TAUCHEN
Katedra dějin státu a práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita Brno
Právnická fakulta, Masarykova univerzita
Cílem tohoto příspěvku je pojednání o právní úpravě nucených sterilizací v Německu
v období národního socialismu. Právní základ tvořil zákon o obraně proti dědičně zatíženému
potomstvu z roku 1933, který stanovil základní podmínky, za kterých mohl být jedinec
zbaven své rozmnožovací schopnosti. Na nucených sterilizacích se podíleli jak němečtí lékaři,
tak i němečtí právníci a soudci, neboť rozhodování o nařízení jejich provedení příslušelo
soudům pro ochranu dědičného zdraví.
Nucená sterilizace – Třetí říše – eugenika – rasová hygiena – zákon o obraně proti dědičně
zatíženému potomstvu
The intention of this article is to treat scientifically the legal regulations of compulsory
vasectomy in the Nazi Third Empire. These regulations were based on the Protection against
Ancestors with an Inherited Defect Act from 1933 which had stated basic conditions on which
an individual could have been sterilized. There were judges, attorneys and doctors who
participated in compulsory vasectomies. The burden of decision making whether or not the
vasectomy will be done, was placed on judges.
Compulsory vasectomy – The Nazi Third Empire – Eugenics – Racial Hygiene – The
Protection against Ancestors with an Inherited Defect Act
„Národní socialismus je aplikovaná nauka o rasách.“ Rudolf Heß
1. Úvodem
Jak již výše uvedený citát napovídá, jednou ze stěžejních součástí ideologie národního
socialismu, který byl uplatňován v Německu mezi léty 1933 – 1945, byla rasová hygiena a
populační politika podporující reprodukci údajně „rasově hodnotnějších“ a „dědičně
zdravých“ osob. Z tohoto důvodu národní socialisté usilovali o to, aby u lidí, kteří tuto
vlastnost nesplňovali, byla jejich reprodukce omezena, zakázána či aby byli úplně fyzicky
zlikvidováni. S touto nejhrůznější epochou německých dějin jsou spojeny pojmy: nucená
sterilizace, nucená izolace a euthanasie. Tyto zločiny proti lidskosti nacisté prováděli
s pověstnou „německou pečlivostí a důkladností“ na základě právních předpisů, které tvořily
právní základ těchto zločinů. Právě tímto tehdy platným pozitivním právem se snažili po
skončení druhé světové války obhajovat ti, kteří byli zapojeni do sterilizačních programů či
programů euthanasie. Cílem tohoto příspěvku je přiblížit právní úpravu, která upravovala
jeden z nucených zásahů do fyzické integrity člověka a to je otázka nucených sterilizací.
Tento článek rovněž přibližuje skutečnost, jaké místo zaujímaly nucené sterilizace v národně
socialistické ideologii. V úvodu je nutné poukázat na fakt a snad i vyvrátit obecně rozšířenou
skutečnost, že nucené sterilizace byly výsadou pouze národně socialistickou a německou.
Myšlenka nucených sterilizací nevznikla dnem, ve kterém se národní socialisté chopili moc,
nýbrž v teoretickém pojetí existovala již několik desetiletí před převzetím moci a to nejen
v Německu a proto je nutné pro lepší pochopení nastínit v základních obrysech rovněž vývoj
eugeniky - „rasové hygieny“.
Sterilizací se rozumí umělé zbavení rozmnožovací schopnosti jedince, způsobené operativním
přerušením vývodů pohlavních žláz a to protětím nebo podvázáním vejcovodů u žen či
chámovodů u mužů.2 Jiným způsobem, jakým bylo možné zbavit jedince plodnosti, byla
Citováno dle: Iskraut, M. Grundgedanken der nationalsozialistischen Weltanschauung. Bielefeld, Leipzig : Na základě Pátého prováděcího nařízení k zákonu o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu z 25. únoraěž sterilizaci ozářením (rentgenem, radiem) v ústavechčených k tomuto účelu za splnění podmínek, že se jednalo o ženu starší 38 let nebo by jí hrozila při provedení
kastrace, při níž byly operativně odstraněny zárodečné žlázy (varlata, vaječníky). Rozdíl mezi
oběma způsoby spočíval v tom, že při sterilizaci nebyly odstraněny ani poškozeny samotné
pohlavní žlázy, takže tvorba hormonů i chuť a schopnost pohlavního styku zůstaly
zachovány.3
Umělé zbavení plodnosti jedince je známo již z dávné historie. Z části sloužilo jako trest a
z části bylo používáno jako akt odplaty na poraženém nepříteli. Kastraci znalo jak
staroindické, tak staroegyptské trestní právo. Sterilizace byla používána jak v Řecku tak Římě
a objevuje se rovněž jako druh trestu v právu germánském.4 V období raného středověku bylo
značně omezeno umělé zbavení rozmnožovací schopnosti jedince z důvodu stálého tlaku ze
strany církve, až ke konci středověku nebylo již prakticky vykonáváno. Na konci 19. století se
však o sterilizaci opět začalo uvažovat. Nejednalo se však již o trest, nýbrž nucená sterilizace
měla sloužit k rasově – populačním účelům.
3. Eugenika a „rasová hygiena“
Pojmy eugenika a „rasová hygiena“ nejsou od sebe jednoznačně vymezeny a byly používány
jako synonyma, přičemž slovo „rasová hygiena“ původně vzniklo jako německé označení pro
eugeniku.5 „Rasová hygiena“ byla rovněž nazývána „učením o optimálním uchování lidské
rasy“, které bylo založeno na předpokladu, že tělo i charakter člověka jsou skutečně čisté
pouze tehdy, když není „znečištěna“ také jeho rasa.6 Základ eugeniky tvoří tzv. sociální
darwinismus prosazovaný od poloviny 19. století, tedy směr, který aplikuje Darwinovu
evoluční teorii a přenáší teorii o „přežití schopnějšího“ (survival of the fittest, Kampf umsna lidskou společnost a na člověka. V období Třetí říše se stal sociální darwinismus
Dasein)
společně s Mendelovou teorií dědičnosti základním pilířem, na kterém byla vystavěna
chirurgického zákroku újma na zdraví a žena s tímto zp
o ženu mladší 38 let, musel vydat souhlas rovn
ůsobem vlastní sterilizace vyjádřila souhlas. Jednalo-li seěž vedoucí zdravotnického úřadu.3
1943, S. 120.
Feldscher, W. Rassen- und Erbpflege im deutschen Recht. Berlin, Leipzig, Wien : Deutscher Rechtsverlag,4
Verhütung erbkranken Nachwuchses“ vom 14. Juli 1933. Frankfurt am Main : J. W. Goethe Universität, 1986, s.
5.
Wiesenberg, K. Die Rechtsprechung der Erbgesundheitsgerichte Hanau und Giessen zu dem „Gesetz zur5
naší rasy a ochrana slabých“. Blíže: Schneider, Ch. Die Verstaatlichung des Leibes. Konstanz : Hartung-Gorre
Verlag, 2000, s. 6.
Pojem „rasová hygiena“ byl poprvé použit pro eugeniku v roce 1895 v knize Alfreda Ploetze „Znamenitost6
Bedürftig, F. Třetí říše a druhá světová válka. Přeložil Petr Dvořáček. Praha : Prostor, 2004, s. 403.národně socialistická rasová politika založená na podpoře rodin „zdravých a řádných lidí“ a
naopak na „vyhlazení lidí méněcenných“.7
V Německu jako ostatně i v jiných zemích byla „rasová hygiena“ pěstována již od počátku
20. století. „Živnou půdu“ nalezlo eugenické hnutí především ve Spojených státech, kde se
ukázalo jako úspěšné „polní tažení“ za zavedení sterilizačních programů. První zákon o
sterilizaci byl schválen v roce 1907 ve státě Indiana8 a v roce 1933 byly sterilizace upraveny
zákonem celkem již v 28 amerických státech.9 V evropských státech byly vydány sterilizační
zákony nejdříve ve skandinávských zemích – v Dánsku (1929), Švédsku10 a Norsku (1934),
Finsku (1935), poté v Estonsku (1936), Lotyšsku (1937) a na Islandu (1938). Nucená
sterilizace byla právně upravena dokonce i ve Švýcarském kantonu Waad, k její aplikaci
v praxi však nikdy nedošlo.11
Co týče vzájemného vztahu eugeniků a národních socialistů, čtenáře asi nepřekvapí fakt, že
„rasoví hygienici“ sdružení v Německé společnosti pro rasovou hygienu založené v roce
1905,12 uchopení moci národními socialisty 30. ledna 1933 uvítali. Adolf Ploetz jakožto
jedna z klíčových postav eugenického hnutí v Německu v posledních 40 letech, vyslovil
7
„d
socialist
ten, kdo je zdravý; je pouze jedna hanba – p
z
n
také prakticky prosadit. […] Kdo není t
dít
sou
naproti tomu sv
vlastní dít
nad
Michal
Otázky dotýkající se rasy se prolínají celou knihu Mein Kampf Adolfa Hitlera. Otázce sterilizací a podpořeědičně zdravých“ jedinců se věnuje na několika místech. Jako příklad, který dokumentuje postoj národníchů k duševně nemocným, poslouží následující úryvek: „Stát se musí postarat o to, aby plodil děti pouzeřes vlastní nemoci a nedostatky přivádět děti na svět a nejvyšší čest,řeknout se toho. Do služeb uvedených poznatků musí dát nejmodernější lékařské prostředky. Všechno, co jeějak viditelně nemocné a dědičně zatížené a tím dále zatěžující, musí stát prohlásit za neschopné plození a totoělesně a duševně zdráv a rodičovství hoden, nesmí své tělo zvěčnit v těleěte. […] Být nemocen a sláb není hanbou, nýbrž politováníhodným neštěstím. Je však zločinem a tedyčasně i hanbou toto neštěstí vlastním egoismem zbavit cti tím, že je přenese na nevinnou bytost; že všakědčí o nejvyšší šlechetnosti a obdivuhodné lidskosti, když nevinný nemocný se zřekne nároku naě a svou lásku a něhu věnuje neznámé, chudé mladé ratolesti svého národa, která svým zdravím dáváěji, že se stane silným článkem silného společenství.“ Viz. Hitler, A. Mein Kampf. Přeložil Slavomírčík. Pohořelice : Otakar II., 2000, s. 295 – 296.8
Ausführungsverordnungen. München : J. F. Lehmanns Verlag, 1936, s. 65.
Gütt,A., Rüdin, E., Ruttke, F. Gesetz zur Verhütung erbkranken Nachwuchses vom 14. Juli 1933 nebst9
dvojnásobek. N
úpravu ve Spojených státech. Univerzita v Heidelbergu dokonce ud
eugenikovi Harrymu Laughlinovi za to, že navrhl v roce 1931 program na nucenou sterilizaci 15 milion
Ve Spojených státech bylo před rokem 1933 násilně sterilizováno kolem 15 tisíc lidí a do roku 1939 to bylěmečtí „rasoví hygienici“ se ochotně odvolávali při ospravedlňování svého postupu na právníělila čestný doktorský titul americkémuů„mén
623.
ěcenných“ Američanů. Blíže: Evans, R. Das Dritte Reich. Diktatur. Band 2/II. München : DVA, 2006, s.10
skandinávských zemích. V první polovin
tisíc a ve Švédsku mezi léty 1935 – 1975 to bylo 63 tisíc lidí. Švédsko tvrdilo, že um
schopnosti jedince nebylo provád
rozmnožování neproduktivních osob. Blíže: Evans, R. Das Dritte Reich. Diktatur. Band 2/II. München : DVA,
2006, s. 623.
Aby měl čtenář možnost srovnání mezi jednotlivými státy, uvádíme rovněž počty obětí nucené sterilizace veě 20. století bylo v Dánsku nuceně sterilizováno 5 tisíc, v Norsku 40ělé zbavení rozmnožovacíěno z důvodů rasových, nýbrž sociálních tak, aby se zabránilo dalšímu11
Schneider, Ch. Die Verstaatlichung des Leibes. Konstanz : Hartung-Gorre Verlag, 2000, s. 24.12
Benz, W. a kol. Enzyklopädie des Nationalsozialismus. München : dtv, 1997, s. 237.novému říšskému kancléři podporu osobním dopisem v dubnu 1933. Co se týče otázek rasové
hygieny, nevytvořili národní socialisté nic nového, jen ochotně převzali již existující
eugenická dogmata.
4. Zákon o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu
Jako jedno z prvních „rasově hygienických“ opatření umožňující nucené sterilizace bylo
schválení zákona o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu (Gesetz zur Verhütungz 14. července 1933 (RGBl. I. S. 529). Vydáním tohoto
erbkranken Nachwuchses)
zákonodárného aktu bylo tak učiněno za dost požadavkům „rasových hygieniků“ jako byli
Alfred Ploetz či Fritz Lenz, kteří především v období velké hospodářské krize vehementně
volali po přijetí této právní úpravy. Zákon umožňují sterilizace, však požadovali již v roce
1932 i zástupci Německého spolku lékařů.13
V důvodové zprávě k zákonu o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu uvádí říšský
ministr vnitra Frick, „že jeho účelem je zastavit údajný propad porodnosti, přičemž podle jeho
názoru by mohly německé ženy přivést na svět až o 30 % dětí více tak, aby německý národ
zůstal zachován. Na druhou stranu klasifikoval 20 % obyvatel Německa jako dědičně
zatížené.“14 Ačkoliv byl tento zákon schválen říšskou vládou 14. července 1933 (5. prosince
1933 následovalo první prováděcí nařízení), tak účinnost byla stanovena až na 1. leden 1934.
15
uzavření konkordátu s Vatikánem. Až paradoxně může působit skutečnost, že jak zákon o
obraně proti dědičně zatíženému potomstvu, tak konkordát s Vatikánem byly přijaty na
stejném zasedání vlády.
Každá sterilizace vyžadovala vydání usnesení soudu. Justici tak byla přiznána rozhodující role
při provádění zákona o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu. Toto byla však velmi
dobrá taktika národních socialistů, neboť lidé měli více důvěry k soudům, než ke stranickým
č
13
Evans, R. Das Dritte Reich. Diktatur. Band 2/II. München : DVA, 2006, s. 615.14
Schneider, Ch. Die Verstaatlichung des Leibes. Konstanz : Hartung-Gorre Verlag, 2000, s. 30.15
z 26.
na
první provád
(RGBl. I. S. 476), t
Tento zákon byl dvakrát novelizován, a to zákony o změně zákona obraně proti dědičně zatíženému potomstvučervna 1935 (RGBl. I. S. 773) a z 4. února 1936 (RGBl. I. S. 119). Celkem bylo vydáno pět prováděcíchřízení, která stanovovala konkrétní podmínky pro soudní řízení a provedení lékařského zákroku. Jednalo se o:ěcí nařízení z 5. prosince 1933 (RGBl. I. S. 1021), druhé prováděcí nařízení z 29. května 1934řetí prováděcí nařízení z 25. února 1935 (RGBl. I. S. 289), čtvrté prováděcí zařízení z 18.č
ervence 1935 (RGBl. I. S. 1035) a páté prováděcí nařízení z 25. února 1936 (RGBl. I. S. 122).legitimnosti procesu a nehumánní zásahy byly považovány za spravedlivé a v souladu
s právem.
4.1. Materiální předpoklady pro sterilizaci
Zákon o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu rozlišoval mezi sterilizací provedenou na
vlastní žádost (§ 2) a sterilizací nucenou (§ 12).
Sterilizace tedy byla uzákoněna a její provedení bylo umožněno pouze v případě, když se dalo
podle zkušeností lékařské vědy s velkou pravděpodobností očekávat, že potomci dědičně
zatížených osob budou trpět dědičným poškozením. Pokud byla tato podmínka splněna,16 bylo
možno provést sterilizaci ať již dobrovolně, či nuceně pouze u osob trpícími následujícími
nemocemi: vrozenou slabomyslností, schizofrenií, manio-depresivní psychózou, dědičnou
padoucnicí, dědičnou posunčinou, dědičnou slepotou a hluchotou či těžkými tělesnými
deformacemi (lomivostí kostí, prvotním trpasličím růstem, vybočenou nohou či vrozeným
vymknutím kyčlí). Sterilizován mohl být rovněž ten, kdo trpěl těžkým alkoholismem. Pokud
by nedošlo ke splnění výše uvedených podmínek, jednalo by se o trestný čin a to těžké
ublížení na zdraví.17
Sterilizace mohla být provedena pouze za předpokladu, že s ní soud pro ochranu dědičného
zdraví (Erbgesundheitsgericht) vyslovil souhlas a to i v případě, že o ní požádala sama
dědičně zatížená osoba. Pokud byla tato osoba zbavena svéprávnosti a nezpůsobilá k právním
úkonům či jednalo-li se o osobu mladší 18 let, byl oprávněn podat návrh na zahájení řízení o
sterilizaci její zákonný zástupce, který k tomuto návrhu potřeboval souhlas poručnického
soudu. Byl-li plnoleté osobě ustanoven opatrovník, tak se vyžadoval i jeho souhlas s návrhem.
Návrh na zahájení řízení bylo možno vzít zpět a bylo k němu nutno připojit osvědčení lékaře,
ve kterém poučil pacienta o podstatě a následcích umělého přerušení jeho rozmnožovací
schopnosti.
16
Köln, Wien : Böhlau Verlag, 1987, s. 43.
Ganssmüller, Ch. Die Erbgesundheitspolitik des Dritten Reiches. Planung, Durchführung und Durchsetzung.17
Dittert & Co., 1939, s. 13.
Uhlich, G. Verfahrensgrundsätze des Gesetzes zur Verhütung erbkranken Nachwuchses. Dresden : Verlag M.Vnitřní rozpornost, která je typická pro národně socialistické právní předpisy, se projevila
rovněž v případě dalších osob, které byly oprávněny podat návrh na zahájení „sterilizačního“
ř
přednostové ústavů jsou oprávněni (mohou) podat návrh u soudu na zahájení řízení. Tuto
možnost však mění v povinnost První prováděcí nařízení k tomuto zákonu z 5. prosince 1933
(RGBl. I. S.1021). Každý aprobovaný lékař, který se při výkonu své činnosti dozví o osobě
trpící dědičnou nemocí či těžkým alkoholismem, je povinen o tom informovat úředního
lékaře. Stejná informační povinnost náležela každému, kdo se zabýval léčením, vyšetřováním
č
byl povinen působit na dědičně nemocnou osobu, aby podala sama nebo prostřednictvím
svého zákonného zástupce návrh na zahájení soudního řízení. Pokud tuto osobu nepřesvědčil,
byl povinen podat návrh sám. Nebyla-li splněna oznamovací povinnost vůči úřednímu lékaři,
hrozilo uložení peněžitého trestu až do výše 150 říšských marek.18 Zde tedy vidíme, že často
v národně socialistických odborných pracích a komentářích19 proklamovaná „dobrovolnost“
sterilizací byla jen prázdným pojmem, neboť ve většině případů se jednalo o sterilizaci
nucenou či vynucenou, což bude ještě dále demonstrováno na příkladě statistik soudního
rozhodování.
4.3. Soudní řízení o sterilizaci
Jak již bylo uvedeno výše, soudní řízení, ve kterém se rozhodovalo o sterilizaci osob
postižených dědičnou chorobou, bylo zahájeno na základě návrhu doplněným zdravotním
posudkem před soudem pro ochranu dědičného zdraví, který byl organizačně přičleněn
k obvodnímu soudu (Amtsgericht). Jako druhoinstanční orgány byly zřízeny u vrchních
zemských soudů (Oberlandesgericht) vrchní soudy pro ochranu dědičného zdraví.20 Soudní
senát se skládal z předsedajícího soudce, úředního lékaře a lékaře aprobovaného v Německé
ř
íši, který byl obzvláště dobře obeznámen s eugenickou teorií. Způsob a forma účasti dědičněnemocných osob na řízení se lišila podle jednotlivých soudů. Podle § 7 „sterilizačního“
zákona mohl soud nařídit osobní účast těchto osob na soudním jednání. Ve většině případů
18
(RGBl. I. S.1021).
§ 11 prvního prováděcího nařízení k zákonu o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu z 5. prosince 193319
Rechtsverlag, 1943; Staemmler, M. Rassenpflege im völkischen Staat. München : J. F. Lehmanns Verlag, 1933.
Např. Feldscher, W. Rassen- und Erbpflege im deutschen Recht. Berlin, Leipzig, Wien : Deutscher20
vrchních soud
Reiches. Planung, Durchführung und Durchsetzung. Köln, Wien : Böhlau Verlag, 1987, s. 48.
Podle statistik existovalo v Německu v roce 1935 okolo 200 soudů pro ochranu dědičného zdraví a 30ů pro ochranu dědičného zdraví. Blíže viz. Ganssmüller, Ch. Die Erbgesundheitspolitik des Drittentomu však tak nebylo a soudce rozhodoval pouze na základě lékařského posudku či
provedeného testu inteligence.21
Mezi základní procesní zásady, které byly v tomto řízení uplatňovány, náležely: zásada
neveřejnosti řízení, zásada vyšetřovací (inkviziční), zásada bezprostřednosti a zásada volného
hodnocení důkazů. Soudní řízení nebylo veřejné, což odpovídalo charakteru řízení, neboť
bylo nutno chránit osobní zájmy dotčených osob. Soud mohl provést potřebná vyšetřování,
vyslechnout svědky a znalce, tak jako předvolat dědičně nemocnou osobu a nechat jí před
soudem lékařsky vyšetřit. Lékaři byly povinni před soudem vypovídat, přičemž se na lékařské
tajemství nebral ohled. Osoby, které se zúčastnili soudního řízení, či provedení chirurgického
zákroku byly povinny dodržovat mlčenlivost. V případě jejího porušení jim hrozilo uložení
peněžité pokuty či trest odnětí svobody až na jeden rok.22 ízení bylo ukončeno vydáním usnesení, které buď návrh zamítlo, nebo nařídilo sterilizaci. O
Ř
podobě tohoto rozhodnutí bylo rozhodováno hlasováním na základě principu většiny.
Usnesení obsahovalo odůvodnění23 a bylo podepsáno všemi členy soudního senátu.
O volném hodnocení důkazů či soudcovské nezávislosti při rozhodování však nemůže být
vůbec řeč. Soud sice nebyl povinen ve svém usnesení nařídit nucenou sterilizaci, nýbrž na
21
uvést: „Jakou státní formu máme dnes?; Kdo to byli Bismarck a Luther?; Pro
na vesnici?“ P
Lékařské fakulty vypracovávali pro soudy znalecké posudky a testy inteligence. Jako příklady otázek lzeč jsou domy ve městech vyšší nežřitom se ale autoři těchto testů sami přivedli do potíží, neboť výsledky testů provedené na venkověukázaly, že „údajn
Das Dritte Reich. Diktatur. Band 2/II. München : DVA, 2006, s. 617.
ě“ normální školáci jsou na tom stejně, jako „údajné“ slabomyslné“ děti. Blíže viz. Evans, R.22
§ 15 zákona o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu ze dne 17. července 1933 (RGBl. I. S. 529).23
usnesení o na
ilustraci uvádíme dva:
1. usnesení o sterilizaci z 2. 6. 1938, které vydal soud pro ochranu d
kterém od
propadla a musela proto vyjít ze šesté t
myšlení p
Dojem, který získal soud, jen potvrdil p
pravd
když po ní budou požadovány jiné nové
v
návrhu“.
Planung, Durchführung und Durchsetzung. Köln, Wien : Böhlau Verlag, 1987, s. 49.
2. Návrh na zahájení
navrhovány i ze sociáln
zchátralého žebráka a tuláka. Pobírá padesátiprocentní d
pen
ve
pé
lidské spole
München : DVA, 2006, s. 618.
Literatura zabývající se problematikou nucených sterilizací ve Třetí říši často uvádí příklady odůvodněnířízení nucené sterilizace či návrhu na zahájení řízení, které se v praxi velmi často opakovali. Proědického zdraví Freiburg in Breisgau a veůvodnil vrozenou slabomyslnost následujícím způsobem: „Tato osoba zklamala již ve škole. Dvakrátřídy. Je dědičně zatížená. V testech inteligence neprokázala samostatnéři zodpovězení jednotlivých otázek. To samé se prokázalo rovněž při jejím výslechu před soudem.řesvědčení navrhovatele. Podle všeho nebude s největšíěpodobností nikdy ve stavu, vykonávat jiné než podřadné práce a selže i v praktickém životě v případě,činnosti, než ty, které obvykle vykonává. Na základě pravidel lékařskéědy lze s největší pravděpodobností očekávat, že její potomci budou dědičně zatíženi a proto je třeba vyhovětToto rozhodnutí bylo otištěno v: Ganssmüller, Ch. Die Erbgesundheitspolitik des Dritten Reiches.řízení o sterilizaci z důvodu „morální slabomyslnosti“ ukazuje, že sterilizace bylyě a zdravotně politických důvodů: „Jak ze zdravotní dokumentace vyplývá, jedná se oůchod určený pro osoby postižené válkou. Se svýmiězi ale nedokáže hospodařit. Mnoho kouří a příležitostně se opíjí. Byl trestán za kladení odporu, rušení klidu,řejné urážky a ublížení na zdraví. Často znemožňoval svým nepřístojným chováním činnost úřadu sociálníče a napadal jeho úředníky. Podle znaleckého posudku se jedná o duševně méněcenné individuum, které je pročenství úplně bezcenné.“ Tento návrh je otištěn v: Evans, R. Das Dritte Reich. Diktatur. Band 2/II.soudce byl vyvíjen ze všech stran velký nátlak, což se také projevilo na jejich rozhodování.
Ovlivnění soudců bylo dosaženo za pomoci následujících nástrojů: personální politiky,
průběžného vzdělávání a školení soudců, řízení soudní moci výkonnou mocí prostřednictvím
výnosů ministerstva spravedlnosti, vlivu komentáře k zákonu o obraně proti dědičně
zatíženému potomstvu, zveřejňování soudních rozhodnutí v odborných časopisech a diskuze o
volném prostoru pro uvážení soudce.
Současně s vytvářením soudů pro ochranu dědičného zdraví bylo započato s výběrem
„vhodných“ soudců pro výkon této funkce a s jejich školením. Nejen lékaři, ale i studenti
právnických fakult, referendáři a soudci byli nuceni účastnit se kurzů „rasové nauky“.24 Pro
soudce působících u soudů pro ochranu dědičného zdraví pořádalo ministerstvo spravedlnosti
speciální vzdělávací kurzy, kterých se museli soudci minimálně jednou obligatorně zúčastnit.
Soudcovská nezávislost byla ovlivňována zásahy moci výkonné, především prostřednictvím
vydávání pokynů či výnosů říšského ministerstva spravedlnosti, jejichž účelem bylo
přesvědčit soudce o nutnosti provedení sterilizace a zamezit tomu, aby soudci „sterilizační“
návrhy zamítali. Rovněž jim bylo doporučeno, aby se při svém rozhodování řídili
komentářem k zákonu o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu.25 Soudní rozhodování
ovlivnila rovněž publikace vybraných zajímavých a sporných soudních usnesení v odborné
literatuře.
V prvním roce účinnosti „sterilizačního“ zákona (1934) bylo podáno 84 500 návrhů na
zahájení soudního řízení, přičemž polovina z nich se týkala žen. Ještě v tom samém roce bylo
rozhodnuto o 64 500 návrzích, přičemž v 56 000 případů byla nařízena sterilizace. Z tohoto
počtu bylo projednáno ještě v roce 1934 skoro 4000 případů před druhoinstančním soudem,
ten jich ale 3559 zamítl. Z těchto čísel vyplývá, že sterilizace byla nařizována v 90 % případů
a opravný prostředek proti rozhodnutí prvoinstančního soudu byl zamítnut v 90 % . V prvních
č
schopnosti kolem 50 tisíc osob, přičemž celkové číslo sterilizovaných osob za celou dobu
vlády národních socialistů v Německu dosáhlo 360 tisíc.26 Staff, I. Justiz im Dritten Reich. Frankfurt am Main : Fischer Bücherei KG, 1964, s. 140 a následující.
25 Ausführungsverordnungen. München : J. F. Lehmanns Verlag, 1936. 26 Dritte Reich. Diktatur. Band 2/II. München : DVA, 2006, s. 616. P publikované v literatu rozdíly existují v odhadech celkového po Blíže k této otázce: Wiesenberg, K. Die Rechtsprechung der Erbgesundheitsgerichte Hanau und Giessen zu dem
Proti usnesení o sterilizaci mohl být podán opravný prostředek k vrchnímu soudu pro ochranu
dědičného zdraví ve lhůtě 14 dnů od doručení. K jeho podání byli oprávněni: ten, kdo podal
návrh na zahájení řízení, úřední lékař či osoba trpící dědičnou chorobou. Opravný prostředek
měl devolutivní účinek a soud druhé instance rozhodl o věci s konečnou platností. Proti jeho
rozhodnutí nebyl žádný jiný řádný ani mimořádný opravný prostředek přípustný. Náklady
soudního řízení byly hrazeny ze státního rozpočtu a náklady lékařského zákroku nesla
zdravotní pojišťovna, ke které dotčená osoba náležela. Výkon rozhodnutí musel být proveden
do 14 dnů po nastoupení právní moci usnesení. Pokud dotčená osoba neuposlechla výzvy, aby
se dostavila k provedení chirurgického zákroku, mohla být předvedena policií do ústavu,
který určil úřední lékař.27 Zákrok však nemusel být proveden v případě, pokud osoba trpící
dědičnou nemocí svolila se svou dobrovolnou internací v uzavřeném ústavu a zároveň sama
nesla léčebné náklady. Usnesení o nucené sterilizaci však nebylo zrušeno, byla pouze
odsunuta jeho vykonatelnost po dobu, kdy postižený pobýval v tomto léčebném zařízení.
5. Dobrovolná a nucená kastrace
Od nucené sterilizace je nutno striktně oddělovat kastraci (Entmannung), která sloužila
jinému účelu, což byla ochrana společnosti před hrozícími mravnostními delikty spojené
s těžkou kriminalitou. Byla tedy prováděna ze sociálních důvodů, zatímco u sterilizace se
jednalo o důvody „vyšlechťovací“. Jak již bylo uvedeno výše, kastrace představovala
mnohem závažnější zásah do lidského organismu, protože úplně zamezila možnosti
pohlavního styku, a tím odstranila příčinu pro páchání kriminality.
Rozlišovalo se mezi dobrovolnou a nedobrovolnou kastrací. Právní základ pro nucenou
kastraci tvořil zákon proti nebezpečným recidivistům z 24. listopadu 1933 (RGBl. I. S. 995) a
prováděcí zákon ze stejného dne (RGBl. I. S. 1000), který novelizoval německý trestní
zákoník. Kastrace nebyla trestem, nýbrž opatřením, které nařídil soud vedle trestu za
následujících podmínek stanovených v § 42k trestního zákona: v době rozhodnutí musel
obžalovaný muž dovršit 21. rok a muselo se jednat o těžké mravnostní delikty (§ 176 odst. 1
27 prosince 1933 (RGBl. I. S.1021).
s dětmi, § 177 - znásilnění, § 183 - veřejné provádění nemravných činů, §§ 223 - 226 -
úmyslné ublížení na zdraví, §§ 211 - 215 - vražda a zabití)
pravomocně odsouzen. Za mravnostní delikt se nepovažovala homosexualita nebo soulož
mezi příbuznými.28 Kastraci nařizoval soud v trestním řízení.
Právním základem pro dobrovolnou kastraci tvořil § 14 odst. 2 zákona o obraně proti dědičně
zatíženému potomstvu.29 Jeho účelem bylo ochránit muže před možností, že spáchá v
budoucnu mnohem závažnější trestný čin. Podmínkou byl souhlas muže, existence
mravnostního trestného činu a znalecký posudek soudního lékaře, který potvrdil nebezpečí
pachatelovu nebezpečnost.30
Již několik měsíců po 30. lednu 1933, kdy národní socialisté uchopili moc, začali prosazovat
opatření své populační politiky projevující se zejména „vyšlechťováním“ a produkcí údajně
„rasově hodnotnějších“ a „dědičně zdravých“ osob.31 Za pomoci přijatých právních předpisů a
výrazného přispění německých lékařů a soudců, zasahovali národní socialisté do tělesné
integrity lidí tak, aby je zbavili jejich rozmnožovací schopnosti. Nucená sterilace osob
trpících dědičnou chorobou neprobíhala však jen v Německu, nýbrž i v několika dalších
evropských zemích s části demokratickým i s části autoritářským režimem a ve Spojených
státech. Důvody proč byly dotčené osoby nuceně sterilizovány, byly ve všech zemích stejné
nebo obdobné. Vlastní rozdíl se ukázal až později po začátku druhé světové války, kdy
národní socialisté nežádoucí osoby v Německu již nezbavovali jen jejich rozmnožovací
schopnosti, nýbrž je začali vraždit. Není pochyb o tom, že k tomuto rovněž napomohli
právníci, kteří pomáhali s přípravou zákonů a prováděcích nařízení a soudci, kteří ochotně
umožňovali svými rozhodnutími realizovat národně socialistickou rasovou politiku.
28
1943, s. 131.
Feldscher, W. Rassen- und Erbpflege im deutschen Recht. Berlin, Leipzig, Wien : Deutscher Rechtsverlag,29
novelou z 26.
Tento paragraf byl do zákona o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu zařazen však až jeho prvníčervna 1935 (RGBl. I. S. 773).30
Beachtung älterer und fremder Rechte. Heidelberg : Universität Heildeberg, 1937; Vogel, K. Freiwillige
Entmannung. Berlin : Universität Berlin, 1939.
Blíže viz. Stumpf, G. § 42k RStGB. Die Entmannung nach ihren materiellen Voraussetzungen unter31
Bedürftig, F. Třetí říše a druhá světová válka. Přeložil Petr Dvořáček. Praha : Prostor, 2004, s. 314.Literatura:
[1] Benz, W. a kol. Enzyklopädie des Nationalsozialismus. München : dtv, 1997, 900 s.,
ISBN 3-423-33007-4.
[2] Bedürftig, F. Třetí říše a druhá světová válka. Přeložil Petr Dvořáček. Praha : Prostor,
2004, 672 s., ISBN 80-7260-109-1.
[3] Evans, J. Das Dritte Reich. Aufstieg. München : DVA, 2004, 1084 s., ISBN
3-421-05653-6.
[4] Feldscher, W. Rassen- und Erbpflege im deutschen Recht. Berlin, Leipzig, Wien :
Deutscher Rechtsverlag, 1943, 170 s.
[5] Ganssmüller, Ch. Die Erbgesundheitspolitik des Dritten Reiches. Planung,
Durchführung und Durchsetzung. Köln, Wien : Böhlau Verlag, 1987, 205 s.
[6] Gütt,A., Rüdin, E., Ruttke, F. Gesetz zur Verhütung erbkranken Nachwuchses vom
14. Juli 1933 nebst Ausführungsverordnungen. München : J. F. Lehmanns Verlag,
1936, s. 65.
[7] Hitler, A. Mein Kampf. Přeložil Slavomír Michalčík. Pohořelice : Otakar II., 2000,
418 s.
[8] Iskraut, M. Grundgedanken der nationalsozialistischen Weltanschauung. Bielefeld,
Leipzig : Velhagen & Klasing, 1938, 118 s.
[9] Schneider, Ch. Die Verstaatlichung des Leibes. Konstanz : Hartung-Gorre Verlag,
2000, 195 s., ISBN 3-89649-516-X
[10] Staff, I. Justiz im Dritten Reich. Frankfurt am Main : Fischer Bücherei KG, 1964,
265 s.
[11] Uhlich, G. Verfahrensgrundsätze des Gesetzes zur Verhütung erbkranken
Nachwuchses. Dresden : Verlag M. Dittert & Co., 1939, 97 s.
[12] Wiesenberg, K. Die Rechtsprechung der Erbgesundheitsgerichte Hanau und Giessen
zu dem „Gesetz zur Verhütung erbkranken Nachwuchses“ vom 14. Juli 1933.
Frankfurt am Main : J. W. Goethe Universität, 1986, 258 s.
Kontaktní údaje na autory – email:
tauchen@mail.muni.cz
lenkask@seznam.cz
6. Závěrem
, za něž byl v minulosti již jednou
č
.1 - donucení ke smilstvu, § 176 odst. 1 č.2 - zločin zprznění, § 176 odst. 1 č.3 - smilstvo
„Gesetz zur Verhütung erbkranken Nachwuchses“ vom 14. Juli 1933. Frankfurt am Main : J. W. Goethe
Universität, 1986, s. 66.
24
tyřech letech účinnosti „sterilizačního“ zákona bylo ročně uměle zbaveno rozmnožovacíi poradenstvím nemocných. Pokud úřední lékař uznal nutnost sterilizace jako oprávněnou,ízení. § 3 zákona o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu uvádí, že úřední lékaři a
4.2. Procesní podmínky pro sterilizaci
i správním orgánům. Tím, že probíhalo řízení před soudem, bylo vyvoláno zdání oZveřejněn byl však v říšské sbírce zákonů až 25. července 1933 z důvodu, aby nenarušil
Velhagen & Klasing, 1938, s. 25.
2
1936 (RGBl. I. S.122) bylo možno u žen provést rovn
ur
1
2. Pojem sterilizace a jeho historický vývoj
Citát:
Key words
Abstract
Klíčová slova
Abstrakt
LENKA ŠKODOVÁ
NUCENÉ STERILIZACE VE T